Patronka běhu

Olga Oldřichová, rozená Šicnerová

Narodila se deset let po první světové válce. Žila v Břeclavi, poté v Přerově a v roce 1945 začala v SK Přerov s lehkou atletikou. Dále závodila za Zbrojovku Brno a další oddíly.

Olga Oldřichová

Sportovní kariéra v letech 1947-1949

  • 5× mistryně republiky
  • nejlepší atletka mistrovství republiky v roce 1949
  • reprezentantka ČSR na mezinárodních závodech
  • československé rekordy na 60, 80 a 100 m
  • 3× rekord na 100 m - 12,0 vt (vydržel do roku 1960)
  • v roce 1948 účast na olympiádě v Londýně - 7. místo na 100 m (třetí z Evropy)
  • v roce 1948 v Moskvě jako jediná z žen porazila sovětské sprintérky a mistryni Evropy z roku 1946 Sečenovou
  • v roce 1956 získala titul mistryně sportu

Po provdání v roce 1949 se přestěhovala do Boskovic, po narození tří synů nastoupila v roce 1960 do zaměstnání do SPgŠ v Boskovicích. V šedesátých a sedmdesátých letech byla členkou ústředního a okresního výboru ČSTV.

V šedesátých letech začala závodit za TJ Spartak Metra Blansko (krajský přebor) a vytvořila si osobní rekord ve skoku dalekém výkonem 525 cm. Závodila na tratích na 100 m, 80 m překážek, ve skoku dalekém i štafetě 4×100 m.

V 70. a 80. letech se úspěšně účastnila veteraniád - 20× na českých a 5× na evropských a světových závodech (Göteborg, Hannover, Helsinky, Strasbourg, Řím) - 1. a 2. místa na 100 m a ve skoku dalekém. Ve svých padesáti letech běhala 100 m za 13,5 vteřin.

V Boskovicích vedla do roku 1990 mladší žákyně v oddíle Základní a rekreační tělesné výchovy (ZRTV), které se zúčastňovaly závodů v atletice, gymnastice, v pódiových skladbách, přehlídkách na akademiích a spartakiádách. Byla autorkou všech pódiových skladeb, v kterých se pravidelně umísťovaly na předních pozicích, např. ve Vracově, Brně a v Praze.

Olga Oldřichová

Osobně cvičila na všech spartakiádách, příležitostně na různých tělovýchovných podnicích, cvičila dlouhou dobu v dobrovolné tělovýchově, aktivně se zúčastňovala různých akademií, pochodů nebo atletických závodů jako funkcionář a rozhodčí.

V roce 2007 byla přijata do Síně slávy sportovců okresu Blansko a v roce 2009 do Síně slávy sportovců města Boskovice.


Rozhovor

Olga Oldřichová: Když můžeš skákat, můžeš i běhat

Patronka Boskovických běhů Olga Oldřichová se ještě jako slečna Šicnerová zúčastnila Olympijských her v Londýně 1948. Pak se sprinterka tělem i duší provdala, přestěhovala do Boskovic a po mateřské nastoupila na místo vychovatelky boskovické pedagogické školy. Té, která se podílí na projektu Děti sportují s námi.

Jaké máte s pedagogickou školou spojené zážitky?

Pracovala jsem tam šest roků, od roku 1960. Sloužila jsem na zámku jako vychovatelka děvčat, která byla ubytovaná na zámeckém internátu. Děvčata běhávala v zámeckém parku, učila se na trávníku pod stromy, hrála volejbal.

Sport byl součástí žití na zámku?

Každé ráno v sedm hodin se budilo rozhlasem: Dobrý den, děvčata, jde se na rozcvičku. Děvčata šla dolů do přízemí a musela poctivě cvičit, já je měla hlídat. Ale po rozcvičce ještě utíkala zpátky nahoru do ložnic, do postele. (smích) Taky se běhávalo v parku.

Závody v zámeckém parku jako tomu bude letos při Boskovických bězích?

Běhávala se pětistovka. Taky jsem tam s nimi běhala. Přes celý park od zadní zdi zámku po pěšině až na konec parku k brance a zpět.

Byla jste výhradně sprinterka, přesto: běhávala jste i delší vzdálenosti?

Jsem zásadně proti delším běhům. Nejdelší trať, kterou jsem běžela, byl jeden kilometr. Na spartakiádním cvičení se konala soutěž pro všechny kategorie, od dorostu až po veterány, složená z plavání, vrhu koulí a běhu na jeden kilometr. A já jsem byla pro každou špatnost, tak jsem do toho šla. (smích)

Olga Oldřichová a Martin Doktor
Dva olympionici, Olga Oldřichová a Martin Doktor, na Boskovických bězích

Jak jste dopadla?

Na soutěž okresního přeboru jsem sice měla trochu natrénované, ale byly tam dvě paní, které delší vzdálenosti běhaly mnohem víc. Přesto jsem je porazila. (úsměv) Tím pádem jsem se dostala na soutěž do Prahy a ve své kategorii nad pětatřicet let jsem obsadila 15. místo z celého tehdejšího Československa.

Pamatujete si původní Běh za sedmizubým hřebenem, který vznikl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let?

Ten jsem jednou běžela! Z Újezdu dolů a nahoru ke hradu. Já jsem doběhla poslední. (smích) To bylo hrozný. Chlapi a ženský pohromadě se rychle pustili dolů, z toho kopce to šlo snadno. Ale pak… (úsměv) Na ten závod jsem dávno zapomněla, to snad už ani není pravda.

Kudy jste běželi?

Na Újezd nás vyvezli, tam se to seřadilo, běželo se dolů do Pilského údolí, přeběhl se mostek, a pak lesem ke hradu. Každý běžel, kudy chtěl. Všichni jsme do toho kopce lezli po čtyřech. To nebylo pro mě. (smích)

Ukázala jste mi krabičku plnou odznaků z běžeckých závodů, a přitom se o vás říká, že jste v mládí měla běhání zakázané…

Já ho měla zakázané kvůli srdeční vadě. Když jsem přišla ke sportovnímu lékaři, tak mi řekl, že je to dobré a běhat můžu. Ale když to byl normální internista, tak mi nadával. Říkal: Vy běháte sprinty? A to vás nechají běhat? To bylo před olympiádou. Přišla jsem na hřiště v Přerově a oznámila jim, že mám zakázáno běhat. A trenér na to: Když můžeš skákat, tak můžeš i běhat. (smích)

Hana Trnečková